Ahoj Filipe, jak se ti daří? Jak vnímáš nynější pandemickou situaci? Má to velký vliv na tvoje trénování/ účast na závodech?

Asi všichni zažívají poměrně novou situaci, která se dotýká jejich rodinného, společenského, kulturního, pracovního i sportovního života. A tyto dopady jsou bohužel většinou negativní.

Závody se loni rušily, letos na jaře byly vypsány nové termíny, ale posunuty na podzim. Řada pořadatelů sedí na balíku peněz startovného a nechtějí je vracet a dochází ke kolizím termínů. Loni tak nebyla velká šance se nějakých závodů účastnit. Bylo to hodně o štěstí, jestli se závod nakonec uskuteční, nebo ne.

Ovlivnilo to samozřejmě i trénink. Ti, kteří se orientují na výsledek a jsou hnáni překonáváním limitů, osobních rekordů a porážením soupeřů, často propadali deziluzi a jejich trénink upadal. Ti, které sport baví sám o sobě, buď sportovali „pro radost“ nebo si dávali osobní výzvy. Kdo ale ladí formu na nějaký „velký“ závod, musí tomu často věnovat víc než čtvrt roku, a pak je v době nejistoty těžké očekávat nějaké top výkony. Já sám spíš udržuji formu a čekám na první závody!

Moc nás zajímá co tě čeká v tomto roce za závody? Máš nějaké v plánu? Máš už nějaké letos za sebou?

Vzhledem ke zkušenostem z loňského roku jsem si podal víc přihlášek na závody než obvykle. Mezi ultramaratony člověk musí samozřejmě trénovat, ale nesmí zapomínat na regeneraci.

Začátek mé letošní sezóny pro mě byl na Mistrovství ČR na 100 km a Mistrovství ČR v ultramaratonu (kde jsem skončil na 5. místě), ale to je pro mě jen takový rozklus. Vrchol tohoto roku vidím na Mistrovství ČR na 24 hodin v Kladně a pak na podzim na maďarském Ultrabalatonu (220 km kolem Balatonu), který jsem už běžel dvakrát. Pokud se mi zadaří na Kladně, tak je zde možnost se kvalifikovat na Mistrovství světa v běhu na 24 hodin v Rumunsku. Tyto závody jsou ale hlavně o maximálním výkonu, rozhodně ne o krásných výhledech z hřebenů hor.

Kromě toho si chci zaběhnout i „kochací“ závody – tzv. ultratraily, tedy dlouhé závody v lesích, kopcích, kde je i šance si užít něco jiného než peklo svého podvědomí, jako když běháš 200 km na 1 km asfaltovém okruhu.

Jak ses k ultramaratonům dostal?

Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím! Ve 32 letech jsem na tom byl podobně jako většina mých vrstevníků. Práce – rodina – práce… Koupil jsem si ruského chrta a začal s ním chodit na procházky. Potkával jsem při stejné činnosti milé důchodkyně s pejsky z okolí a připadal jsem si nějak divně. Navíc pes běhal po puštění z vodítka jako šílený. Tak jsem začal běhat s ním. Pro okolí asi taktéž „jako šílený“. A k ultraběhům jsem se dostal prostě tak, že jsem se přihlásil na závod a „drápek byl zaseknut“.

Co znamená pojem ultra? Od kolika km se člověk může považovat za ultramartonce?

Ultra je typ závodu, na němž člověk řeší mimo toho, kdy bude v cíli a kde je nejbližší občerstvovací stanice, také například spánkovou deprivaci, potřebuje často podpůrný tým a při samotném závodě si většinu doby nadává, že to už nikdy nechce běžet znovu. Vzdálenost nad nějakých 100 – 150 km je podle mě už na hraně fyziologických možností těla a cokoliv delšího je už za touto hranou. Vzhledem k tomu, že je zde předpokladem jistá zkušenost, nestává se téměř nikdy, že by k ultraběhům jezdily sanitky, jako např. k půlmaratonům, kterých se účastní nezkušení dobrodruzi. Obecně jsou „ultramaratony“ běžecké závody od 50 km delší. Některé jsou na atletickém okruhu, jiné na asfaltu nebo v horách, některé jsou etapové,…

Za ultramaratonce se může považovat každý, kdo na tohle označení má sebevědomí, a je to pro něj z nějakého důvodu důležité.

Podporuje tě ve tvém koníčku tvá rodina? Sportují s tebou?

Asi každý, kdo se věnuje trochu intenzivněji jakémukoliv koníčku, musí znát nechápavé pohledy okolí a občas se vyskytne i slovo „blázen“. V lepším případě. Ale podporu mých blízkých vnímám intenzivně a jsem za ni moc vděčný!

Jak vypadá tvůj běžný tréninkový den? Máš i dvoufázové tréninky? Stíháš to všechno skloubit se svým osobním a pracovním životem?

Trénink spojuji s venčením psa. Do 10 km běžím se psem, pak jej nechám doma a doběhnu si zbytek. Před závody běhám dvoufázově, abych zvládl naběhat 20–30 km denně. To pak vybíhám v 5 hodin ráno. Mimo závody ale běhám jen tak 3–4 dny v týdnu. Právě proto, že mám i jiné důležitější aktivity.

Pomáhá ti s trénováním někdo? Trénuješ se sám?

Trenérů ultra je v Česku jen pár. Já si dělám plán závodů cca na dalšího půl roku a podle toho si naplánuji tréninky.

Běhám výhradně sám. Tedy většinou se psem. Je to sprinter, kterého jsem předělal na vytrvalce, takže jej musím zatěžovat jen opatrně. A vždy musí vést trasa kolem vody! Pokud není na hladině led, je to pro něj jako magnet. (Smích) Se mnou nikdo nechce běhat. Mají obavy, že se přede mnou ztrapní svým stylem běhu, že mě budou zdržovat nebo že jim uteču a nechám je někde v lese (tak to aspoň říkají). Já běhám ale buď brzy ráno nebo pozdě večer, takže tam bude asi zakopaný pes (jiný než ten můj).

Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?

Výsledný čas je důsledkem tréninku, který je omezený důležitějšími věcmi: prací a rodinou. Výsledné umístění zase vychází z toho, kdo se na který závod přihlásí a jak soupeři trénovali. Obojí nemá žádnou výpovědní hodnotu.

Největší úspěch a důvod, proč dělám tento divný sport, je že můžu cítit, že patřím do české ultra komunity, která je skvělá. Nikoho nepovažuju za soupeře a většina to tak má taky. Před závodem se sejdeme na pivě, po závodu taky. A jsme v kontaktu neustále. Před lety jsem jezdil na horském kole a právě kvůli duchu té komunity mi visí kolo za 50.000 Kč už 10 let na zdi v garáži. Nebavilo mě to tam….

Jezdíš na závody po ČR nebo si se nějakých zúčastnil i v zahraničí?

Závod je skvělá příležitost se podívat někam, kam by ses jinak nedostala. Rád jezdím na závody v Česku, úžasné to je i na Slovensku. Ultra komunita obou zemí je úžasně propojená. Ale není problém se dostat na zajímavé závody v zahraničí. Já jsem si zaběhal třeba v Rakousku, Maďarsku, Španělsku, Polsku. Ale když jsem někde na dovolené, běhám i tam. Díky tomu jsem si kompletně proběhl třeba Řím, Turín, Malagu nebo Amsterdam.

Máš nějakou metu kam by si se chtěl se závoděním dostat?

Rád bych si zaběhal na místech, kde jsem ještě nebyl. Je několik závodů, které bych si chtěl zaběhnout: okolo Mt. Blancu, Spartathlon a spoustu dalších závodů v Alpách. Mou nejoblíbenější tratí je závod 24 hodin. Běhá se často na okruzích kratších než 1 km a člověk se opakovaně propadá do stavu „flow“, kdy ztratí pojem o času, místu a vlastně všem kolem. Včetně únavy a bolesti. Tady mám takový malý, ale ne nutný, sen, že se kvalifikuju do reprezentačního týmu a zúčastním se mistrovství Evropy nebo světa. Je to docela reálné, jen to chce se držet tréninkového plánu.

Ale nic z toho není nutné. Chci hlavně běhat s mými kamarády, vracet se na skvělé závody jako je třeba Štefánik trail (140 km na Slovensku). To je priorita.

Běhání takových dálek musí být hodně náročné nejen po fyzické, ale i mentální stránce. Bojuješ se sebou během závodů často?

Ano, závod je boj. (Smích) Běží se rychleji a dál než při jakémkoliv tréninku. I s dobrou fyzičkou přichází krize, bolesti, pochyby. Člověk na to musí být připravený a nesmí tomu podlehnout. Často se mi stalo, že jsem měl na 30. km pocit, že padnu vyčerpáním nebo že mám nohy jako z olova a mám před sebou ještě 70 nebo i přes 170 km do cíle. Do toho přijde nevolnost nebo nějaká bolest a je vymalováno. Spousta lidí takový závod vzdá. Pokud to ale překonáš (často to je třeba překonat několikrát za jeden závod), může se ti lehce stát, že na 200. km běžíš ve větší pohodě a rychleji než na 30. km. Velkou pomocí je v tomto právě CBD.

Byl jsi někdy zraněný od té doby co se věnuješ běhání? Vím, že při běhání hodně trpí klouby DK.

Zranění jsme měl spoustu, ale vždy jen kvůli pádu nebo špatnému došlápnutí. Berle a sada ortéz je stále v pohotovosti. Ale vždy to byly jen banality, které se za 2 týdny zahojily. Klouby trpěly pouze první rok běhání a pak to nějak přešlo. Napořád. Hodně tomu určitě pomáhá promyšlená strava.

Při dlouhém závodu je bolest neoddělitelnou součástí. Někdo to překoná samovolně, většina analgetiky. Mně pomáhá CBD, které způsobí, že tu tupou stálou bolest vnímám určitým odstupem. Něco se ve svalech a kloubech děje nepěkného, ale lze díky CBD snadněji vytěsnit.

Jak vypadá tvoje regenerace? Jak tělu vracíš všechnu tu vydanou energii?

Odměnou za tréninkovou i závodní dřinu je období, kdy chodím do sauny, dopřeju si večer pivo a chipsy a mám najednou víc času na nějaký dobrý film. Po závodu je třeba doplnit vitamíny stopové prvky, trénink přechází do regenerační fáze, kdy se běhá pomalu a méně. Tak jako v tréninkové fázi zde může dost pomoct CBD, které buď pomáhá urychlit regeneraci nebo potlačuje některé negativní následky. Ať je tomu jakkoliv, moje regenerace je v řádu pár dnů. Na další těžký závod si troufnu ale ideálně až za další 2–3 měsíce. Kdo by ale vydržel tak dlouho bez svého koníčku? (Úsměv)

Používáš nějaké doplňky stravy? Během- před i po závodě? Pokud ano, jaké? Jak ti tyto doplňky pomáhají?

Protože jsem vegan, musím dost sledovat, co ve stravě přijímám. Naštěstí to je už pro mě po letech rutina. Doplňky, které užívám dlouhodobě jsou vitamín B12 a proteiny. Před závodem začínám se železem, více vitamínu C, B-komplex a CBD kapky. Díky tomu zvládnu větší tréninkové dávky. Regenerace je obdobná, ale více spoléhám na pestrou stravu, kde nechybí třeba klíčící semínka nebo kvašená zelenina.

Výživa při samotném závodě je velká alchymie, na kterou není snadný a jednoznačný recept. Někomu stačí klasické gely pro sportovce a iontové nápoje, jiný nedá dopustit na pivo, colu, banány se solí, chleba se sádlem, škvarky… Tohle všechno se na občerstvovačkách opravdu vyskytuje.

Jaké jsi zaujímal stanovisko k výrobkům z konopí, před tím, než jsi začal užívat produkty s CBD? Měl jsi již dříve nějakou zkušenost s konopnými produkty?

Konopné produkty jsem znal už dávno hlavně jako výraznou pomoc pro kožní problémy, ale před pár lety jsem zaznamenal, že konopí s obsahem CBD pomáhá lidem s Parkinsonem nebo chronickými bolestmi. A pak jsem viděl, že o CBD mluví zápasníci MMA z USA jako prostředku pro potlačení bolesti a pro podporu regenerace. Když jsem se o tajemné CBD začal zajímat více, zjistil jsem, že v česku není moc relevantních informací. A mezi běžci je pojem konopí vnímán podobně jako doping nebo nějaká droga. Udělal jsem si rešerši českého trhu a oslovil společnost Carun, která na mě zapůsobila svým přístupem k produktům s CBD. Po prvním otestování kapslí s SCB jsem byl nadšený, protože jsem měl pocit, že mi to umožňuje trénovat snad o ¼ víc. Prostě to „jen“ naplnilo mé očekávání.

Používáš i jiné konopné výrobky? Kosmetiku, potraviny?

Moje víkendové snídaně jsou složené ze vždy jiné směsi semínek, vloček a sušeného ovoce. Konopné semínko je kvůli svým vlastnostem jejich součástí. Konopnou mastí s CBD od Carun jsem úspěšně léčil kocoura s ekzémem na čele, který jej svědil a léčil se už několik let kortikoidy. CBD byla jediná alternativa, která poprvé umožnila nemuset kortikoidy nasadit.

Doporučil by jsi produkty s CBD i ostatním běžcům?

Ano, a nejenom běžcům. Ale všem sportovcům, kteří mají velkou zátěž. Ale to jej jen třešnička na dortu. Hlavní přínos CBD vidím v možnosti pomoci lidem s chronickými bolestmi, kožními problémy, Parkinsonem, ale třeba i psychickými problémy jako je třeba bipolární porucha. Spektrum indikací je velké a zdaleka ne zcela prozkoumané.

Dal by jsi nějakou radu pro začínající ultramartonce?

Ahoj začínající ultramaratonče! Věřím, že víš, do čeho chceš jít. Máš už za sebou pár let běhání, podařilo se ti uběhnout několik maratonů, takže tě snad už nic moc nepřekvapí. Klidně se přihlas na nějaký pěkný ultramaraton v přírodě, nebo třeba na atletické dráze, kde tě mohou povzbuzovat a pomáhat ti tví blízcí. Ultra komunita je plná skvělých lidí a určitě tě přijmou mezi sebe a podělí se o své zkušenosti a humorné zážitky. Ale pozor! Pokud tomuto sportu podlehneš, vezme ti dost času. Na oplátku dostaneš nové přátele, (pokud to nepřeženeš) pevné zdraví, unikátní zážitky a zdravé sebevědomí. Tak na shledanou na startu.

Zdroj: Bezvabeh.cz